Chov koz

Historie

Chov ovcí býval v Čechách značně rozšířen od nepaměti. Chovaly se hrubovlné ovce, které poskytovaly kromě vlny i mléko. Sukna z této vlny byla sice pevná, avšak hrubá. Tenčí a hebčí sukna se nakupovala draze z Anglie. V 18. století, v období četných válek, kdy stoupla potřeba vlny pro výrobu uniforem, tak stát přicházel o značné peníze. Císařovna Marie Terezie proto roku 1770 rozhodla nakoupit ušlechtilé berany a ty rozdělit bezplatně některým panstvím s tím závazkem, že po 2–3 letech chovu přenechají bezplatně stejný počet beranů okolním hospodářům. Protože tehdy byla jemná vlna v kurzu, snažili se i samotní hospodáři. Rozšiřovali své chovy o ušlechtilá plemena, zakládali nové ovčíny, přilehlou půdu měnili na pastviny. Tento trend měl dopad i na rybníkářství. Vzhledem k nízké ceně kaprů totiž započalo na řadě míst vysoušení rybníků a jejich postupná přeměna na pastviny.

Za zlatou éru českého ovčáctví lze považovat 30. léta 19. století. Ceny vlny byly poměrně vysoké a pro řadu statků to byl tehdy nejvýznamnější zdroj prostředků. S rostoucím objemem produkce se cena vlny postupně snížila až na polovinu. Se změnami hospodářských poměrů po roce 1848, úbytkem luk na úkor obilí, modernizací zemědělské výroby a v neposlední řadě vlivem australské a jihoamerické konkurence se počet ovcí neustále tenčil, především ve prospěch skotu avepřů. Jestliže byl počet ovcí ve čtyřicátých letech 19. století cca 1,5 milionu, v roce 1890 již jen 400 tisíc. Tehdy se však ovce chovaly již spíše pro maso, žádané na anglickém a francouzském trhu. Po zavedení ochranářských opatření v těchto zemích a nasazením vysokých cel na dovoz skopového masa padla však i ta poslední možnost, jak na chovu ovcí vydělat. Chov ovcí tak během několika dalších desetiletí téměř vymizel.

Koza domácí (Capra aegagrus hircus) je menší domestikovaný přežvýkavec, patřící mezi nejstarší užitková zvířata, člověk ji chová bezmála 10 tisíc let. Dříve se předpokládalo, že koza domácí vznikla křížením více druhů divých koz – zejména kozy bezoárové (Capra aegagrus) z jihozápadní Asie, kozy šrouborohé (Capra falconeri) z pohoří centrální Asie a vymřelé kozy keltské (Capra prisca) z jižní Evropy. Současné výzkumy však nasvědčují tomu, že jediným předkem kozy domácí je koza bezoárová, pouze u některých plemen se předpokládá i podíl kozy šrouborohé. Koza keltská není podle současných názorů divoké zvíře, ale domestikovaná koza neolitických zemědělců. V průběhu dějin bylo lidmi vyšlechtěno více než tři sta plemen koz, lišících se velikostí, tvarem těla, zbarvením i užitkovostí. Kozy žijí na všech kontinentech a osídlily pestrou škálu biotopů od vysokohorských oblastí až po pouště a tropické pralesy.

Užitek

V Evropě se kozy chovají nejčastěji pro mléko, případně maso. Kozí mléko je prospěšné zdraví, má vyšší obsah tuku a nižší obsah laktózy než mléko kravské, Čerstvé kozí mléko má charakteristický kozí pach, který je mnoha konzumentům nepříjemný. Intenzita pachu závisí na plemeni kozy, způsobu ustájení i krmení. Je oblíbené hlavně ve Středomoří na Středním východě a v severní Africe. Z kozího mléka se vyrábí výtečné sýry, jogurty i tvaroh, osvěžujícím nápojem je kozí mléko kysané. Dojivost jednotlivých plemen koz, nejvyšší dojivost, 700-1100 l mléka ročně má anglonúbíjská koza, sánská koza nebo ušlechtilá bílá koza. Kozí a kůzlečí maso je rovněž oblíbeno hlavně v jihovýchodní Evropě a na Středním východě, uplatňuje se také v indické kuchyni, v Africe, karibské oblasti a v Jižní Americe. Kozí maso je málo tučné, ale poměrně tuhé a má osobitý pach, podobně jako kozí mléko. Jateční výtěžnost je u většiny kozích plemen nízká (pod 50% živé váhy). Za nejlepší masné plemeno se pokládá búrská koza. Oblíbené je hlavně maso mladých kůzlat, které se chutí podobá jehněčímu, je však méně tučné. Pokud jde o dospělé kozy, pro masnou produkci se hodí hlavně kastrovaní kozli (hňupové), jejichž maso má slabší specifický pach. Kozí kůže (zvaná kozinka) je jemná, pružná a přitom pevná. Proslula jako materiál na výrobu rukaviček a jemné dámské obuvi. Dříve se kvalitní kozí kůže ze Severní Afriky a Malé Asie prodávala pod názvemsafián (podle perské dynastie Sáfíjovců) nebo marokán. Ve Středomoří a Asii je používána pro výrobu měchů na uchování vody a vína. Ve starověku a středověku byla používána k výrobě pergamenu. Podobně jako u ovcí existují i u koz kožešinová a kožichová plemena. Kožešinové kozy poskytují jemné kožešiny (obvykle z kůzlat), patří k nim např. jihoamerická plemena marote a moxoto. Kožichová plemena jsou chována hlavně v Tibetu a Centrální Asii, kde se z jejich kožešin vyrábí součásti tradičního oděvu. Pro vlnu se chovají jen dvě kozí plemena - koza angorská a koza kašmírová. Vlna angorské kozy je známa jako mohér, vlna kozy kašmírové jao kašmír nebo pašmína a patří mezi nejjemnější- živočišná vlákna, využívaná k textilnímu zpracování.

Vzhled

Jednotlivá plemena koz se od sebe odlišují velikostí, zbarvením, strukturou srsti, tvarem (či přítomností) rohů, ale i tělesným rámcem. Hmotnost domácích koz dosahuje od 15 kg (kamerunská koza) po 100 kg (burská koza), výška v kohoutku se pohybuje od 40 cm do 90 cm. Většina koz má poměrně štíhlé tělo na vysokých nohách, štíhlý krk a malou hlavu. Pouze kamerunská koza a příbuzná zakrslá plemena z Afriky mají nízké nohy a objemné, podsadité tělo (achondroplastická zakrslost).Tvar hlavy je u evropských plemen většinou zašpičatělý, s rovným profilem, naproti tomu kozy z Afriky a Blízkého východu mají těžší, klabonosé hlavy. Rozdíly jsou i ve tvaru uší, plemena z Evropy a horských oblastí Asie mají malé, zašpičatělé, kolmo stojící boltce, zatímco kozí plemena tropů a subtropů mají boltce převislé a mimořádně louhé (např. burská koza, anglonúbíjská koza, mamberská koza, jamnapari). Na krku či pod bradou se nachází u většiny kozích plemenbradka, která je u kozla nápadnější než u kozy, a také dva bradavčité útvary nazývané zvonečky. Většina koz má dva rohy různých tvarů a velikostí v závislosti na plemeni. Nejobvyklejší jsou tři tvary rohů: šavlovitě zahnuté, lyrovité nebo spirálovitě stočené. Rohy jsou vesměs více vyvinuté u kozlů než u koz, u rohatých plemen mají rohy obvykle obě pohlaví, u bezrohých (např. sánská koza, appenzelská koza) rohy chybí. Výjimečně mohou mít až osm rohů, ale jedná se o zděděnou genetickou vzácnost. Rohy se skládají z živé kosti obklopené rohovinovým pouzdrem. Kozy je používají k obraně proti nepřátelům a při vzájemných soubojích.^[7]Podle struktury srsti se kozy dělí na krátkosrsté (např. sánská koza, hnědá krátkosrstá koza, kamerunská koza, anglonúbijská koza), dlouhosrsté s hrubou srstí (např. girgentánská koza, holandská koza, appenzelská koza) a dlouhosrsté s jemnou srstí (angorská koza, kašmírová koza). Zbarvení koz může být divoké (tzv. srnčí), tj světle hnědé s černým "úhořím" pruhem na hřbetě, připomínající kozu bezoárovou - (např. hnědá krátkosrstá koza, harzká koza, karpatská koza, kamzičí koza), černé (např. bengálská černá koza, kamerunská koza), bílé (např. sánská koza, angorská koza), krémové či světle šedé (kašmírová koza, jamnapari) nebo strakaté (černoblé, hnědobílé, šedobílé) s typickou kresbou (wallisnerská černokrká koza, burská koza, paví koza, malá výhodoafrická koza).

Chov

Koza domácí pohlavně dospívá ve stáří půl roku, ale v chovu by se neměla používat zvířata mladší než 15 měsíců. K období říje dochází dvakrát do roka. Samice vříji se prská, ozývá se hlasitým mečením a kývá ocáskem ze strany na stranu – popsáno v lidové písni "Když se kozy prskaly, ocasama mrskaly" (zpívá se na melodii "Když jsem husy pásala, zimou jsem se třásala"). Březost koz trvá 150 dní. Gravidní samice se označuje pojmem březí nebo skotná. Samice, která porodila, se okotila. Potrat (událost) se nazývá zmetání. Potracený plod se nazývá zmetek. Mladé kozy po prvním oplodnění (prvničky) rodí většinou jen jedno kůze, v následujících vrzích bývají obvykle dvě mláďata, trojčata nejsou u koz ničím výjimečným, čtyřčata se vyskytují vzácně a mláďata bývají v takovém případě zpravidla velmi malá a slabá. Koza je plodná až do věku 10 let, poté rychle stráne. Domácí koza se může dožít 12-15 let, v posledních letech však už nedává žádný užitek a mívá často i zdravotní problémy. Kozy se chovají vesměs extenzívním způsobem. Buďto individuálně (pastva přivázaných koz), nebo ve stádech, někdy i společně s ovcemi. V zimním období nebo za nepříznivého počasí je vhodné kozy chovat pod střechou - v chlévě. Kozy se živí téměř jakoukoli rostlinnou potravou od trávy až po listy a kůru stromů. Proto představují vyszaené kozy vážnou ekologickou hrozbu na mnoha místech světa, ejména na ostrovech (Galapágy, Ostrov Sv. Heleny, Nový Zéland aj), kde dokázaly na některých místech takřka zničit vegetaci. Je zajímavé, že koza může v malém množství požírat i jedovaté rostliny, které škodí např. ovcím nebo koním.

Zdroj: wikipedie.cz